Nová turistická atrakce v našem parku. Jakmile se lidé naučili používat k práci ve strojích sílu svých svalů, sílu zvířecích svalů a byla zkrocena síla padající vody – lidé se rozhodli zkrotit také sílu větru.

Hlavním problémem této přírodní síly byla její nejistota – vítr nefouká vždy s vhodnou sílou. Pokud fouká příliš slabě, pak zařízení vůbec nefunguje. Pokud fouká příliš silně, pak uvedení větrného mlýna do chodu jej mohlo poškodit nebo zničit. Nejznámější větrné mlýny sloužily k mletí mouky, ale nejen k tomu. Jiné mlely a míchaly pigmenty, rozmělňovaly skály na kamenivo, splétaly konopné provazy, lisovaly olej, mlely tabák, dřevo (na papír), kakao, kávu nebo hořčičná semena (na hořčici) – čili všechny práce nevyžadující návaznost. Pokud vítr nefoukal nebo foukal příliš silně, pak se proces mletí obilí přerušil a čekalo se na lepší počasí.

V dolech takové větrné mlýny nejčastěji sloužily k „zavzdušňování“ štol a chodeb, aby se horníci neudusili pod zemí. Zde nesměly být přestávky v dodávkách čerstvého vzduchu – a tedy mechanismus byl vždy dvojitý. Pokud vítr neumožňoval uvést větrný mlýn do chodu, změnil se převod a tutéž práci provádělo např. šlapadlo nebo žentour. Rozdíl byl takový, že pracovníkům bylo třeba zaplatit, zvířata dobře nakrmit a vítr byl „zdarma“.